Nový domov 4/2010

2.4.2010 jsme vyrazili pro Dášu vybaveni přepravkou, dekou a pamlsky. Chovatelka nám na úvod dala hádanku, zda poznáme svou princeznu. Stačila totiž Dášu otrimovat, čímž ji zbavila tmavých krycích chlupů a Dáša samozřejmě neměla stejnou barvu, kterou jsem si pamatovala z návštěvy před 3 týdny. Bylo to dost těžké vysledovat ve změti rvoucích štěňat, která je ta moje princezna. No nakonec jsem ji ďáblici poznala a vítězně jsem ji odchytla.

Paní chovatelka nám pak udělala přednášku, jak se máme o Dášu starat, předala nám vlastnoručně vyrobenou příručku a pak jsme podepsaly smlouvu. Paní chovatelka Dáše sbalila granule, mističku, pár hraček, polštářek a obojek s vodítkem a byly jsme připravené na cestu. Ještě fotky na rozloučenou na zahradě a šup do přepravky a do auta.

Cestu Dáša zvládla překvapivě dobře. Byla ze všeho tak vykulená, že si jen všechno okolo sebe prohlížela, včetně mě, protože jsem seděla vzadu vedle ní, a byla celou cestu ticho jako myška.
Když jsme dorazily s Dášou domů, tak nás přivítala naše 14 letá Westička Ailuša. Ailuša si jí tedy moc nevšímala, asi si chudák myslela, že jsem přivezla zase jedno otravné štěně na víkend, tak to chvíli vydrží a pak bude určitě pokoj. No má smůlu, tohle štěně s námi zůstane.

Dášu jsem vyndala z přepravky a pustila jsem ji na podlahu do obýváku, aby si prohlídla svůj nový domov, zatímco si Dáša zvědavě prohlížela nový domov, my jsme s manželem stavěli ohrádku. Když jsme ji postavili, tak jsem tam umístila přepravku, plínu na čůrání a misky a rajónek byl hotový. Mezitím však Dáša objevila akvárko s rybičkami a hlavně kytky s keramzitem, které máme postavené na podlaze. No vzala to s rozběhem a podařilo se jí očesat pár listů z benjamínka. Okamžitě jsme zařvali v duetu: “Fúúj Dášo, nesmíš!“ Dáša se vyděsila a ustrašeně odskočila.

V 19.30 jsem ji dala granule podle návodu od paní chovatelky, Dáša si jich vzala jen pár a stále plna zvědavosti šmejdila v novém prostředí. Ailina se samozřejmě na ni koukala jako na drzého vetřelce, ale nevrčela na ni, jen se jí velkým obloukem vyhýbala. Dáša, asi poučená z domova, že velké holky se nemají dráždit, ji taky „zatím“ nechala na pokoji.

Večer jsme pak vymýšleli, jak se uložíme k spánku. Když jsme dali Dášu do ohrádky, tak samozřejmě kňučela, protože tam byla sama a všichni byli venku. Tak jsem nakonec použila můj osvědčený recept. Vzala jsem matraci z postele, dala ji v pracovně, kde je lino, na zem a Dáša si spokojeně lehla vedle mě a tak jsme spaly, až do rána. Ráno jsem vzala Dášu do ohrádky vyčůrat, a protože se strefila na plínku, tak dostala velkou pochvalu.