První měsíc 5/2010

Poté, co Dáša prozkoumala byt, tak byla vypuštěna na zahradu. Nejprve se pohybovala po trávě a po chodníčcích velice opatrně, ale stačil jeden den, aby zjistila, že to je na zahradě zábava a je tam hodně věcí, které se dají prozkoumat, očuchat, rozkousat a dobře se tam běhá. Občas je tedy někde schod, který je třeba zdolat, ale po dvou dnech je pokořila všechny.

Na zahradě je přes polovinu menšího svahu skalka, která je zakončená u úpatí jezírkem (3 x 4 m). Je to snad jediné místo, které Dáša objevila a na které za ní nemůžeme, protože bychom v jezírku skončili všichni. Ještě že jsem začala Dášu učit přiběhnout na zavolání, které v tomto případě zatím funguje a než se Dáša stačí dostat do poloviny skalky a hrozí, že skončí v jezírku, tak jeden z nás volá: „Dášo, ke mně.“

Přivolání není jediné, co Dášu učíme. Vzhledem k tomu, že v sobě nezapře teriéra, kouše i doma všechno, co ji cvrkne do nosu, takže další příkaz, který stále používáme je : „Fuj, nesmíš“. Pokud by náhodou zapomněla, co znamená, tak následuje chycení kůže za krkem a zatřepání. To už ví, že skončila sranda, a je třeba poslechnout.

Na konci týdne jsme zašli s Dášou za naším panem veterinářem, aby ji prohlédl a zkontroloval číslo čipu dle očkovacího průkazu. Dáša byla na veterině hodná a všem se moc líbila. V každém případě udělala dojem, že je strašně hodná a milá psí holčička. Ale my víme své.

První týden uběhl jako voda a já jen s údivem pozorovala, jak se během jednoho týdne Dáša opět o kus ve svém vývoji posunula. V zahradě již objevila snad každé zákoutí. A úžasnou zábavu a tou je hrabání děr a lovení kamínků v kaskádách nad jezírkem. Při představě, že bude hrabat čím dál větší díry a že se pravděpodobně neomezí jen na zem okolo keříků a pustí se i do záhonů, nás jímá hrůza.

Ailuška dostává od malé taky pěkně zabrat. Malá totiž vynalezla dobrou zábavu a to ježdění na Ailiných zádech. Prostě se jí předními tlapkami zavěsí na záda a Ailina se ani neožene a jde jako od ní pryč, jenže Dáša se pěkně drží a tak se veze. Když už to trvá dlouho, tak se nakonec Ailina ožene, aby ji ze sebe shodila.

Další prima zábavou je kousání bačkor a nohavic. Pokud bačkory neuklidíme, máme smůlu, protože už je má Dáša. Dále přišly na řadu kabely od lampy a televize. To už jsme ale vyrazili koupit do Zverimexu tzv. „odpuzovač pro štěňata“. Když jsme vítězně přinesli domů malou lahvičku za 200 Kč, tak jsem zalitovala, že jsem se přece jenom neřídila radou mamky, že stačí zajímavá místa potřít pálivou paprikou nebo pepřem. Bylo by to o 2 stovky lacinější. Ale bála jsem se, že by mohlo být mojí holčičce po pepři blbě. Tak jsme podle instrukcí na letáku postříkali kabely a bačkory. Malá se na ně s vervou vrhla, že bude zase sranda, ale ouha, při prvním zakousnutí odskočila a začala prskat. Tak jsme se zaradovali, že to snad bude fungovat. No fungovalo to jen pár hodin, protože pak se ta kyselina vypařila a Dáša vesele bačkory a kabely kousala dál. Takže znova nastříkat a uvidíme, kdo z koho.

Dáša se také osmělila a ukázala nám, že umí štěkat a pěkně vrčet. Postavil se jí totiž do cesty smeták, který ji opravdu rozčilil. Štěkání se jí tak zalíbilo, že vesele vyštěkává každého souseda, kterého vytáhlo dubnové sluníčko na zahrádku. Máme tři sousedy, takže štěkání se poctivě trénovalo. Navíc ji sousedé z pravé strany tak hlasitě obdivovali, že se Dáša vypravila je navštívit. Tak dlouho hledala v plotě dostatečnou mezeru, kterou by se protáhla, až ji opravdu konečně našla. Sousedé ji vítali s takovým jásotem, že se o to nyní pokouší každý den. Jenže mně se vůbec nelíbilo, že jsem musela pěkně jít k sousedům a mladou vyzvednout, takže jsem pečlivě prohlédla plot a všude, kde jsem našla mezi plaňky větší škvíru, tak jsem tam dala kámen. Teď se může Dášenka snažit, jak chce, ale má smůlu.

Uběhl další týden, který byl opravdu plný silných zážitků. Hned v pondělí navečer jsem byla s Dášou venku a bohužel nevím, zda rozžvýkala v suchém listu včelu nebo ji včela bodla, když vběhla na skalku, v každém případě po návratu domů se Dáša začala olizovat a stále nepřestávala. Za chvíli se jí zvedl žaludek a zvracela. Pak se začala motat a já věděla, že je zle. Hned jsem volala našemu veterináři, zda je ještě v ordinaci, protože bylo 19.00 hod. Měla jsem štěstí, právě odcházel. Domluvili jsme se, že na mě počká. Když jsme tam dojeli, zjistil pan doktor, že má Dáša oteklý krk a nemůže dýchat. Řekl, že to vypadá, jako silná alergická reakce buď na včelí bodnutí, nebo nějakou toxickou rostlinu. Dal Dáše dvě injekce s tím, že do hodiny by měl otok ustoupit a Dáša by měla spát. Přesně tak to dopadlo, do hodiny začala Dáša normálně dýchat a usnula. Celou noc jsem ji hlídala, ale ona spala, já moc ne, takže jsem si musela vzít druhý den dovolenou, protože bych v práci asi usnula.

Další dny jsme vodili po zahradě Dášu na vodítku, z čehož tedy nebyla vůbec nadšená. Jedinou výhodu to ale mělo, naučila se jakžtakž na tom vodítku chodit.

Další překvapení nám Dáša připravila v půlce týdne, když přelezla ohrádku a vítala nás u dveří. Druhý den jsme poctivě obestavěli ohrádku židlemi, které ji o dalších 30 cm převyšovaly, a mysleli jsme si, jak jsme nad ní vyzráli. Bohužel nevyzráli. V rohu ohrádky nemohly být židle vedle sebe, takže Dáša stejně vylezla přes ten volný roh. Rozhodli jsme se, že ohrádka už nestačí a že tedy vyklidíme malou šatnu a Dášu zavřeme do šatny. Dveře do šatny zůstaly samozřejmě otevřené a zatarasené vysokým prknem.

Co se týče hraček, vybírá si je Dáša zcela neomylně po svém. Její nejoblíbenější hračkou je totiž Pet láhev. Hraje si s ní s takovou vervou, že jen čekáme, kdy se o něco přerazí. Ale Dáša honění lahve zvládá zcela bravurně a kličkuje mezi nohami stolu a židlí, jak malý závodník.

Taky už povyrostla, takže se jí už několikrát podařilo vyskočit na gauč a na křeslo. Měla z toho obrovskou radost, protože už umí víc než Ailina, která díky artróze už bohužel nikam nevyskočí.

Je pravda, že i když stále dokáže pěkně zlobit, pozorujeme, že přece jenom si už uvědomuje, co smí a co nesmí. Je už poznat, že zlobení znamená, že chce na sebe upoutat pozornost nebo že je přetažená a nemůže zabrat.

Co se týče učení, tak stále poctivě každý den chodíme na procházky, Dáša chodí dobře na vodítku, i když chvílemi ji to evidentně už nebaví a chce z vodítka utéct a tak mě táhne jak sáňky.

Jinak trochu ji baví nosit hračku, ale po třetím hození ztrácí o aportování zájem.

Povel „sedni“ pro ni není žádný problém, ale povel „lehni“ se pořád nechce naučit.

Taky dneska poprvé odmítla přiběhnout na zavolání „ke mně“, protože jsem jí pokaždé nedala piškot, tak holt pochopila, že se zase nemusí honit, když výsledek není jistý.